THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mám-li být zcela upřímný, musím přiznat, že mi pohádkový příběh americké popelky Jill Janus zavání čímsi zatuchlým. Kde se vzala, tu se vzala, operní pěnice se čtyřoktávovým rozsahem, která v roce 2009 v Los Angeles na troskách jakéhosi „undergroundového“ spolku PROFESSOR položila základy kapele HUNTRESS. Týchž HUNTRESS, kteří o nějaké dva roky později na podzim 2011 podepisují smlouvu s evropským vydavatelstvím Napalm Records a po vypuštění klipu k singlové skladbě „Eight Of Swords“ přicházejí také s debutem „Spell Eater“ a rozsáhlým turné na jeho podporu, čítajícím i všechny zastávky letošního „Metalfestu“. A samozřejmě, k převysokému hlásku své ústřední postavy produkují také obligátní heavy/power metal, abych nezapomněl zmínit to nejdůležitější. Také vám to něco připomíná?
Řekl bych, že je to vlastně výborný podnikatelský záměr. Navíc když ona zpěvačka také vládne miloučkou tvářičkou a postavičkou jakbysmet. To by bylo, aby se nějací ti fandové nechytli. Že celé dohromady to ovšem připomíná kovový kolovrátek, samospádem dobrumlávající v dávno opuštěné ocelárně, už nejspíš není tak podstatné.
Ale mělo by, věru mělo. O čem jiném by totiž měla být řeč, když texty jsou plné mystiky, fantazie, hrdinů a magie, tempo je zatraceně svižné a zpěvaččin hlasový výraz rovněž nepřipouští nějaké kompromisy. Jenže na to jsou HUNTRESS nejspíš až příliš vykalkulovaní, než aby zněli alespoň trochu neokoukaně, zajímavě a ve smrtící kombinaci s tím také ne jako z metalového pravěku. Při troše dobré vůle zajímavěji zazní vlastně jen dvakrát ze všech jedenácti pokusů celého alba. Nejprve v úvodní, titulní skladbě, kde se zároveň nade vší pochybnost ukáže, že Jill Janus je přes všechno, co bylo až dosud řečeno, nejsilnějším článkem sestavy, a poté také ve zmíněné klipovce „Eight Of Swords“, kde front(wo)manka znovu exceluje, tentokráte místy dokonce ječí jako slovutný Scottův vetřelec. Prostě nuda nuda šeď šeď, obklopená přetuctovými metalovými hoblovačkami a matnými a nevýrazné refrény všude tam, kde by to správně mělo vřít jako v kotli pekelném.
Podobně v tomto směru před nějakým časem propadli HOLYHELL a též nyní to vypadá, že americká snaha vnutit Starému kontinentu myšlenku, podle níž heavy metal hrát a především vymýšlet umí pod vlajkou z hvězd a pruhů leckdo, vyjde znovu naprázdno. Ne, že by to snad Američané obecně neuměli, to vůbec ne, ale prostě a jednoduše to nemůže být každý z nich, kdo si na Manhattanu právě koupil kytaru a kombo. A HUNTRESS? HUNTRESS bohužel působí přesně takovým dojmem.
Plastický metal, tak by se klidně mohlo jmenovat to, co tak hlasitě dopředu chválené nové jméno na scéně produkuje. Plastický metal, strojově po stovkách chrlený a především levný až bezcenný, jen ho důsledně vytřídit.
3,5 / 10
Jill Janus
- zpěv
Blake Meahl
- kytara
Ian Alden
- kytara
Eric Harris
- baskytara
Carl Wierzbicky
- bicí
1. Spell Eater
2. Senecide
3. Sleep And Death
4. Snow Witch
5. Eight Of Swords
6. Aradia
7. Night Rape
8. Children
9. Terror
10. The Tower
11. The Dark
Spell Eater (2012)
Off With Her Head (EP) (2010)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 46:46
Produkce: Chris Rakestraw
Studio: Sunset Lodge Recording, Silverlake, CA
2 až 3 dobré skladby, zbytek průměrná rubanice, která neutkví.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.