INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mám-li být zcela upřímný, musím přiznat, že mi pohádkový příběh americké popelky Jill Janus zavání čímsi zatuchlým. Kde se vzala, tu se vzala, operní pěnice se čtyřoktávovým rozsahem, která v roce 2009 v Los Angeles na troskách jakéhosi „undergroundového“ spolku PROFESSOR položila základy kapele HUNTRESS. Týchž HUNTRESS, kteří o nějaké dva roky později na podzim 2011 podepisují smlouvu s evropským vydavatelstvím Napalm Records a po vypuštění klipu k singlové skladbě „Eight Of Swords“ přicházejí také s debutem „Spell Eater“ a rozsáhlým turné na jeho podporu, čítajícím i všechny zastávky letošního „Metalfestu“. A samozřejmě, k převysokému hlásku své ústřední postavy produkují také obligátní heavy/power metal, abych nezapomněl zmínit to nejdůležitější. Také vám to něco připomíná?
Řekl bych, že je to vlastně výborný podnikatelský záměr. Navíc když ona zpěvačka také vládne miloučkou tvářičkou a postavičkou jakbysmet. To by bylo, aby se nějací ti fandové nechytli. Že celé dohromady to ovšem připomíná kovový kolovrátek, samospádem dobrumlávající v dávno opuštěné ocelárně, už nejspíš není tak podstatné.
Ale mělo by, věru mělo. O čem jiném by totiž měla být řeč, když texty jsou plné mystiky, fantazie, hrdinů a magie, tempo je zatraceně svižné a zpěvaččin hlasový výraz rovněž nepřipouští nějaké kompromisy. Jenže na to jsou HUNTRESS nejspíš až příliš vykalkulovaní, než aby zněli alespoň trochu neokoukaně, zajímavě a ve smrtící kombinaci s tím také ne jako z metalového pravěku. Při troše dobré vůle zajímavěji zazní vlastně jen dvakrát ze všech jedenácti pokusů celého alba. Nejprve v úvodní, titulní skladbě, kde se zároveň nade vší pochybnost ukáže, že Jill Janus je přes všechno, co bylo až dosud řečeno, nejsilnějším článkem sestavy, a poté také ve zmíněné klipovce „Eight Of Swords“, kde front(wo)manka znovu exceluje, tentokráte místy dokonce ječí jako slovutný Scottův vetřelec. Prostě nuda nuda šeď šeď, obklopená přetuctovými metalovými hoblovačkami a matnými a nevýrazné refrény všude tam, kde by to správně mělo vřít jako v kotli pekelném.
Podobně v tomto směru před nějakým časem propadli HOLYHELL a též nyní to vypadá, že americká snaha vnutit Starému kontinentu myšlenku, podle níž heavy metal hrát a především vymýšlet umí pod vlajkou z hvězd a pruhů leckdo, vyjde znovu naprázdno. Ne, že by to snad Američané obecně neuměli, to vůbec ne, ale prostě a jednoduše to nemůže být každý z nich, kdo si na Manhattanu právě koupil kytaru a kombo. A HUNTRESS? HUNTRESS bohužel působí přesně takovým dojmem.
Plastický metal, tak by se klidně mohlo jmenovat to, co tak hlasitě dopředu chválené nové jméno na scéně produkuje. Plastický metal, strojově po stovkách chrlený a především levný až bezcenný, jen ho důsledně vytřídit.
3,5 / 10
Jill Janus
- zpěv
Blake Meahl
- kytara
Ian Alden
- kytara
Eric Harris
- baskytara
Carl Wierzbicky
- bicí
1. Spell Eater
2. Senecide
3. Sleep And Death
4. Snow Witch
5. Eight Of Swords
6. Aradia
7. Night Rape
8. Children
9. Terror
10. The Tower
11. The Dark
Spell Eater (2012)
Off With Her Head (EP) (2010)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 46:46
Produkce: Chris Rakestraw
Studio: Sunset Lodge Recording, Silverlake, CA
Plastový metal... bravo! To je skutečně trefné. Bezbřehá nuda, kterou ani ten ženský element tentokrát moc nezachrání.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.